Ač se znají jen od vidění, racionalita a nutnost jednat ihned, vedou tanečnici a lovce k uzavření dohody o vzájemné pomoci, která jim oběma zvýší šanci v nastalém chaosu přežít a zároveň si udržet čerstvě znovunabytou volnost.
Utéci z paláce je však jen prvním krokem ke skutečné svobodě, za oněmi zdmi kdysi b‘omarrského chrámu totiž zeje nekonečná pustina plná mnohých nebezpečenství, včetně toho, před kterým se jen tak neskryjí – žáru dvou tatooinských sluncí.
Na rozdíl od ostatních povídek Povrchnost začíná až po událostech u sarlaccovy jámy. V žádném místě tedy neprotíná příběhovou linii viděnou v Návratu Jediho a celý text vlastně primárně staví na událostech popsaných právě v oněch předešlých povídkách. Přesto čtenáře ale autorka o provázanost s filmem neochudila a hrstku nenápadných odkazů do textu zakomponovala. Gró je však skutečně originální, kdy se v první části povídky dá hovořit o povedeném propletení se zbytkem antologie. Obzvláště to platí pro příběh Tesseka, který byl ve sdíleném časovém období popsán dosti stroze a právě zde se mu teprve dostává na detailu.
Druhá část povídky, ve které se hrdinové snaží dostat rozbitým landspeederem do 2500km vzdáleného Mos Eisley, je věnována budováním vztahu Yarny a Doallyna. Dává nahlédnout do jejich životních příběhů a dokresluje jejich charaktery. Přesně ve chvíli, kdy putování pouští začne nudit, přichází na řadu akce a rozuzlení.
Kromě perfektního psaní, musím autorce pochválit smysl pro detail a snahu o rozšíření lore. Obě náhodné postavy z filmu, ke kterým se jala vytvořit pozadí, uchopila perfektně a vše co pro ně vymyslela, bylo později použito dále.
Mám rád Zahna a na Karpyshyna nedám dopustit, ale nemohu si pomoci, Crispinová pro mě stále je nejlepším autorem, který kdy do světa Legends přispíval. Povrchnosti nic nechybí a jediné, co mě napadá, že by se dalo vytknout, je snad menší předvídatelnost. I ta ovšem do poslední chvíle čtení nebyla jistotou, protože se povídka neštítila ani takových témat, jakými jsou zabití dítěte či pokus o znásilnění, takže to vlastně nakonec mohlo dopadnout jakkoli.
Příběh Yarny a Doallyna krásně uzavírá antologii historek z Jabbova paláce, a kdo knihou projde tak, jak se má, tedy postupně povídku za povídkou od první strany, bude mít tu radost číst její nejpovedenější část právě na závěr a takové loučení, je vždy nejlepší.